Vladimír Iljič Lenin

GYMNASIJNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A GYMNASIJNÍ POLEPŠOVNY

(„RUSSKOJE BOGATSTVO“)

Dávno je známo řešení otázky kapitalismu v Rusku, které navrhují narodnici a které v poslední době co nejvýrazněji hlásá „Russkoje Bogatstvo“[21]. Narodnici, přinucení uznat rozvoj kapitalismu, nepopírají jeho existenci, nepovažují jej však za přirozený a nezbytný proces, dovršující věky trvající vývoj zbožního hospodářství v Rusku, nýbrž za náhodu, která nemá trvalé kořeny a je jen odchýlením s cesty, předurčené celým historickým životem národa. „Musíme,“ říkají narodnici, „zvolit pro svou vlast jinou cestu,“ sejít s cesty kapitalismu a „zespolečnit“ výrobu za použití dnešních sil „celé“ „společnosti“, která se už začíná přesvědčovat o nepodloženosti kapitalismu.

Je jasné, že jestliže je možné zvolit pro vlast jinou cestu, jestliže celá společnost začíná chápat nezbytnost toho, pak „zespolcčnění“ výroby nečiní žádné potíže a nevyžaduje určitého přípravného historického období. Je třeba jen připravit plán takového zespolečnění a přesvědčit koho třeba o jeho uskutečnitelnosti — a „vlast“ sejde s chybné cesty kapitalismu na dráhu zespolečenštění.

Každý pochopí, jaký nesmírný význam asi má podobný plán, slibující tak zářivé perspektivy, a proto musí být ruská veřejnost vděčna p. Južakovovi, jednomu ze stálých spolupracovníků časopisu „Russkoje Bogatstvo“, že na sebe vzal úkol podobný plán vypracovat. V květnovém čísle čas. „Russkojc Bogatstvo“ nacházíme jeho stať: „Osvětová utopie“ s podtitulkem „Plán celonárodního povinného středního vzdělání“.

Jakýpak to má vztah k „zespolečnění“ výroby? — zeptá se čtenář. Ten nejbezprostřednější, poněvadž plán pana Južakova je velmi široký. Autor navrhuje, aby ve všech volostech byla zřízena gymnasia, která by zahrnovala všechno mužské i ženské obyvatelstvo školního věku (8—20 let, maximum 25 let). Taková gymnasia mají být výrobními sdruženími, která se mají zabývat zemědělstvím a mravní výchovou, a z výtěžku jejich práce budou vydržováni nejen obyvatelé gymnasií (jichž bude podle p.Južakova pětina všeho obyvatelstva), nýbrž budou poskytovat i prostředky pro vydržování veškerého dětského obyvatelstva. Podrobný rozpočet, který autor vypracoval pro jedno typické volostní gymnasium (jakési „gymnasium-farmu“, „gymnasijní hospodářství“ nebo „zemědělské gymnasium“), ukazuje, že gymnasium uživí všeho všudy něco přes polovinu všeho místního obyvatelstva. Jestliže si uvědomíme, že pro každé takové gymnasium (celkem se v Rusku projektuje dvojmo 20.000 gymnasií, tj. 20.000 mužských a 20.000 ženských) bude opatřena půda a výrobní prostředky (přepokládá se vydat dluhopisy zemstev s vládní zárukou na 4 ½ % úrok a ½ % úmor) — pak pochopíme, jak vskutku „ohromný“ je „plán“ pana Južakova. Zespolečenšťuje se výroba pro celou polovinu obyvatelstva. Znamená to, že pro vlast je naráz nalezena nová cesta! A dosáhne se toho „bez jakýchkoli nákladů (sic!) se strany vlády, zemstev i národa“. To „se zdá utopií jen na pohled“, ale ve skutečnosti to je „mnohem proveditelnější než celonárodní základní vzdělání“. Pan Južakov dokazuje, že nezbytná finanční operace „není chimérou a utopií“ a že se jí dosáhne nejen, jak jsme viděli, bez nákladů, bez jakýchkoli nákladů, ale dokonce beze změny „stanovených učebních plánů“!! Pan Južakov nanejvýš správně poznamenává, že „to vše má nemalý význam při snaze neomezit se jen na pokus, ale dosáhnout skutečně celonárodního vzdělání“. Je pravda, říká, že „si nekladl za cíl vypracovat uskutečnitelný projekt“, ale jeho výklad uvádí jak předpokládaný počet žáků a žákyň na gymnasiu, tak odhad pracovních sil, potřebných k vydržování všeho osazenstva gymnasia, tak výčet pedagogického a administrativního personálu s poukazem jak na naturální zabezpečení členů gymnasia, tak na mzdu v hotovosti pro pedagogy, lékaře, techniky a mistry. Autor podrobně vypočítává počet pracovních dnů, nutných pro zemědělské práce, množství půdy, nezbytné pro každé gymnasium, I peněžních prostředků, potřebných pro zařízení. Uvažuje předem jednak o osudu neruských obyvatel a sektářů, kteří nemohou využít výhody celonárodního středního vzdělání, a na druhé straně osob vyloučených z gymnasia pro špatné chování. Autorovy výpočty se neomezují na jedno typické gymnasium. Nikoli. Klade otázku zřízení všech 20.000 dvojích gymnasií a ukazuje, jak získat potřebné množství půdy a jak zajistit „vyhovující zaměstnance pro vyučování, administrativní sily a hospodářský personál“.

Je pochopitelné, že podobný plán vyvolává úžasný zájem — zájem nejen theoretický (je jasné, že tak konkretně rozpracovaný plán zespolečnění výroby musí nakonec přesvědčit všechny skeptiky a porazit všechny, kdo popírají proveditelnost podobných plánů), ale i živý zájem praktický. Bylo by divné, kdyby projektu organisace povinného celonárodního středního vzdělání nevěnovaly pozornost nejvyšší vládní úřady, zvláště když autor návrhu určitě dokazuje, že se věc obejde „bez jakýchkoli nákladů“ a „setká se s překážkami ne tak se strany finančních a hospodářských podmínek úkolu, jako se strany podmínek kulturních“, které však jsou „nikoli nepřekonatelné“. Takový projekt se bezprostředně dotýká nejen ministerstva národní osvěty, ale stejně tak i ministerstva vnitra, ministerstva financí, ministerstva zemědělství, a dokonce, jak uvidíme níže, ministerstva vojenství. Pod ministerstvo spravedlnosti budou muset spadat se vši pravděpodobností navrhovaně „gymnasijní polepšovny“. Nelze pochybovat, že i ostatní ministerstva budou zainteresována na tomto projektu, který podle slov p. Južakova „odpovídá všem výše uvedeným požadavkům (t. j. vzdělání a vydržování), ale pravděpodobně i mnohým jiným“.

Jsme proto přesvědčeni, že čtenář nám nebude mít za zlé, jestliže se pustíme do podrobného rozboru tohoto vysoce zajímavého projektu.

Základní myšlenka p. Južakova tkví v tom: letní doba je úplně osvobozena od učebních povinností a je věnována zemědělské práci. Dále, žáci, kteří gymnasium ukončili, v něm po nějaký čas zůstávají jako dělníci: vykonávají zimní práce a používá se jich pro práce řemeslnické, které doplňují práce zemědělské a dávají každému gymnasiu možnost prací svých rukou vydržovat všechny žáky a dělníky, všechen učitelský a administrativní personál a kryjí výlohy na vzdělání. Podobná gymnasia — správně říká p. Južakov — by byla velkými zemědělskými artěly. Tento poslední výraz nezanechává ostatně už ani nejmenší pochybnost o tom, že jsme v právu, díváme-li se na plán p. Južakova jako na první krůčky narodnického „zespolečnění“ výroby, jako na část té nové cesty, kterou si musí Rusko zvolit, aby se vyhnulo peripetiím kapitalismu.

„V dnešní době,“ uvažuje p. Južakov, „se končí gymnasium v 18 až 20 letech, ale někdy se žáci opožďují o jeden až dva roky. Při povinném vyučování…, se opožďování stane ještě častějším. Bude se končit později a tři nejstarší třídy se budou skládat z ročníků od 16 do 25 let, zvláště bude-li 25 let hranicí pro propouštění bez dokončení studia. Tak je, vezmeme-li v úvahu dodatečný kontingent přerostlých žáků 5. třídy, možno směle počítat, že asi tak třetina všech žáků v gymnasiu… bude schopna pracovat jako dělníci.“ Sníží-li se toto procento až na čtvrtinu, jak dále vypočítává autor, tím, že k 8 třídám gymnasia připojíme 2 třídy pro přípravnou školu národní (přijímaly by se negramotně děti osmileté) — přece jen dostaneme velmi vysoký počet dělníků, kteří za pomoci napolo pracujících zastanou letní práci. Ale „desetitřídní gymnasium-farma“, plným právem poznamenává p. Južakov, „nutně potřebuje určitý kontigent zimních dělníků“. Kde je však vzít? Autor navrhuje dvě východiska: 1) najmout dělníky („z nichž někteří, kteří by si to zasloužili, by se mohli podílet na výnosu“). Gymnasijní hospodářství musí být výnosným hospodářstvím a takový nájem umožňovat. Ale autorovi „se zdá seriosnějším druhé východisko“: 2) ti, kdo ukončí gymnasijní studium, budou povinni odpracovat výlohy na své vyučování a vydržování v nižších třídách. Je to jejich „přímá povinnost,“ dodává p. Južakov, rozumí se povinnost jen pro ty, kteří nemohou výlohy za vyučování zaplatit. A z těchto se také skládá nutný kontingent zimních dělníků a doplňující kontingent letních dělníků.

Takový je první rys projektované organisace, která má „zespolečnit“ v zemědělských artělech jednu pětinu obyvatelstva. Už na něm můžeme vidět, jak kvalitní bude nová cesta, vybraná pro vlast. Námezdní práce, představující v dnešní době jediný zdroj obživy pro osoby, které „nemohou zaplatit protihodnotu za vyučování“ a vydržování, je nahrazována povinnou prací zdarma. Ale nad tím se nemusíme rmoutit: nesmíme zapomínat, že zato bude obyvatelstvo využívat dobrodiní všeobecného středního vzdělání.

Pojďme dále. Autor projektuje zvláštní gymnasia mužská a ženská a přiklání se tak k předsudkům proti společnému vyučování, které panují na evropském kontinentě, ačkoli tento způsob by byl vlastně racionálnější. „50 žáků na třídu, neboli 500 žáků na všech deset tříd, neboli 1.000 na gymnasijní hospodářství (500 chlapců a 500 děvčat) bude zcela normální stav“ průměrného gymnasia. Bude v něm 125 „párů dělníků“ a odpovídající počet napolo pracujících. „Připomenu-li,“ říká p.Južakov, „že tento počet dělníků je schopen obdělat např. v Malorusku 2.500 děsjatin kulturní zemědělské půdy, pak každý pochopí, jak mohutnou sílu představuje práce gymnasií!“…

Ale kromě těchto dělníků budou ještě „stálí dělníci“, kteří si budou „odpracovávat“ vzdělání a vydržování. Kolik jich bude? Každý rok vyjde 45 žáků a žákyň. Třetina žáků bude konat 3 léta vojenskou povinnost (nyní ji koná čtvrtina. Autor zvyšuje tento počet na třetinu a zkracuje dobu služby na 3 léta). „Nebude nespravedlivé dát stejné podmínky i ostatním dvěma třetinám, tj. zadržet je při gymnasiích, aby si odpracovali protihodnotu svého vzdělání a také vzdělání soudruhů, kteří odešli pod prapory. Všechny dívky mohou být zadrženy pro totéž.“

Organisace nových pořádků, které se chystají ve vlasti, jež si zvolila novou cestu, se rýsuje se stále větší určitostí. Nyní jsou všichni ruští poddaní povinni konat vojenskou službu, a poněvadž počet osob v branném věku je větší než počet požadovaných vojínů, jsou vojíni vybíráni losováním. V zespolečněném hospodářství budou branci také vybíráni losem, ale předpokládá se, že ostatním „budou dány stejné podmínky“, tj. budou povinni strávit tři léta ve službě, ne vojenské, pravda, ale v práci na gymnasiu. Mají odpracovat výdaje na vydržování soudruhů, kteří odešli pod prapory. Všichni je musejí odpracovat? Ne. Jen ti, kdo nemohou zaplatit výlohy za vyučování. Autor uvedl tuto výhradu už výše, ale níže uvidíme, že pro osoby, které mohou za učení zaplatit, projektuje vůbec zvláštní gymnasia, která si uchovávají starý typ. Pročpak, ptáme se, se odpracování výloh za vydržování soudruhů, kteří odešli pod prapory, uvaluje na ty, kdo nemohou zaplatit výdaje na vyučování, a ne na ty, kdo mohou? Velmi pochopitelné, proč. Budou-li se gymnasisté dělit na platící a neplatící, je jasné, že dnešní složení společnosti nebude reformou dotčeno: toho si je velmi dobře vědom i p. Južakov. A je-li tornu tak, pak je pochopitelné, že veškeré výlohy státu (na vojsko) ponesou ti, kdo nemají prostředky k obživě * — stejně jako je teď nesou ve formě např. nepřímých daní atd. V čem se tedy nové uspořádání liší? V tom, že nyní ti, kdo nemají prostředky, mohou prodat pracovní sílu, kdežto v novém uspořádání budou povinni pracovat zadarmo (tj. jen za vydržování). Nemůže být ani nejmenší pochybnosti, že se Rusko takto vyhne všem peripetiím kapitalistického zřízení. Svobodná námezdní práce, hrozící „vředem proletariátu“, bude vyobcována a ustupuje… povinné práci zdarma.

A není nic divného, že lidé postavení do poměrů, v nichž jsou povinni pracovat zdarma, se ocitají v podmínkách, odpovídajících těmto poměrům. Slyšte, co nám říká narodnik („přítel lidu“) bezprostředně po tom, co předcházelo:

„Jestliže přitom budou dovoleny sňatky mezi těmi m1adými lidmi, kteří dokončili studium a zůstávají 3 léta při gymnasiu; jestliže bude zřízeno zvláštní ubytování pro ženaté dělníky; jestliže příjmy gymnasia mu dovolí, aby při odchodu z gymnasia poskytlo třeba jen skromnou peněžní a naturální podporu, pak takový tříletý pobyt při gymnasiu bude daleko menším břemenem než vojenská povinnost“…

Není jasné, že takovéto výhodné podmínky přinutí obyvatelstvo, aby se všemi silami hrnulo do gymnasií? Posuďte sami: Za prvé bude dovoleno uzavřít sňatek. Je sice pravda, že podle nynějších občanských zákonů není takového dovolení (od představených) vůbec třeba. Ale uvědomte si, že to přece budou gymnasisté a gymnasistky — sice pětadvacetiletí, ale přece jen gymnasisté. Jestliže se universitním studentům nedovolují sňatky, jak by je bylo možné dovolit gymnasistům. A přitom dovolení bude přece záviset na vedoucích gymnasia, tedy na lidech s vyšším vzděláním: je jasné, že není proč se obávat zneužití! A pak ti, kdo skončili gymnasium a zůstali při něm jako stálí dělníci, nejsou už gymnasisty. Nicméně se u nich mluví o dovolení sňatků — u osob 21—27 letých. Není možno nepřiznat, že nová cesta, kterou si vlast zvolila, je spojena se zkrácením některých osobních svobod ruských občanů, ale třeba si přiznat, že výhoda všeobecného středního vzdělání se nemůže obejít bez obětí. Za druhé, pro dělníky s rodinami bude zřízeno zvláštní ubytování, jistě ne horší, než jsou ty komůrky, v kterých žijí dnešní tovární dělníci. A za třetí, stálí dělníci za to dostanou „skrovnou podporu“. Není pochyby, že obyvatelstvo dá těmto výhodám klidného života pod ochranným křídlem představených přednost před bouřemi kapitalismu, dá jim natolik přednost, že někteří dělníci zůstanou trvale při gymnasiu (asi z vděčnosti, že jim dovolili sňatek): „Nevelký kontingent stálých dělníků, kteří vůbec při gymnasiích zůstanou a přičlení se k nim (sic!!), doplní tyto pracovní síly gymnasijního hospodářství. To jsou možné a nikterak utopické pracovní síly našeho zemědělského gymnasia.“

Prosím vás! Co je na tom „utopického“? Stálí neplacení dělníci, kteří se „přičlenili“ k pánům, povolujícím jim sňatek — jen se zeptejte kteréhokoli starého rolníka a on vám bude vyprávět z vlastní zkušenosti o době, kdy to všechno existovalo naplno.

(Pokračování příště)**

__________________________________

Poznámky:

[*] Jinak by se neudrželo panství prvních nad druhými.

[**] Pokračováni v čas. „Samarskij Věstník“ nevyšlo. (Pozn. red. Spisů VIL)

[21] „Russkoje Bogatstvo“ (Ruské bohatství) — měsíčník, který vycházel od r. 1876 do poloviny r. 1918. Počátkem. 90. let začal list vycházet jako orgán liberálních narodniků za redakce S. N. Krivenka a N. K. Michajlovského. Časopis hlásal smír s carskou vládou, upuštění od veškerého revolučního boje proti ní a útočil zběsile proti marxismu a štval proti ruským marxistům.

[22] „Samarskij Věstnik“ (Samarský věstník) — časopis vycházející v Samaře (nyní Kujbyšev) od r. 1883 do r. 1904. V 90. letech minulého století byly vněm uveřejňovány jednotlivé články ruských marxistů.

Napsáno na podzim 1895.
Otištěno v čas. „Samarskij Věstnik“[22]
čís. 254, 25. listopadu 1895
Podepsán: K. T—in

Převedeno z: V.I.Lenin, Vybrané spisy, sv. 2., Svoboda, Praha, 1950

Zpět na Leninův archív